Bílá růže
Bílá růže
V týž okamžik o pár desítek kilometrů dál rozkvetla bílá růže...
Už dobrou hodinu sedí na trůnu a upřeně hledí na ten křehký květ ve stříbrné klícce. Růže rozkvetla…to mohlo znamenat jediné…dědic se našel..
Proč já? Proč právě já? Ta chvíle, které se obávali mí předkové, nadešla. Je tady a já nevím co dělat…
Zmítá jím vztek, třese se…zimou?... možná… Ale cítí i něco jiného, něco co nepocítil snad nikdy. Nechce si to připustit. Zavrhuje tu myšlenku. „ Já jsem nejmocnější člověk v téhle zemi! Já nemám strach!“ vykřikne nahlas a vzteky praští do opěradla.
Vstane a začne nervózně přecházet po místnosti. Přemýšlej, přemýšlej říká si v duchu.
Z jeho myšlenek ho vytrhne zaklepání na dveře.“ Pane?“ ozve se nesmělý hlas a následuje tiché zavrznutí dveří.
„Řekl jsem nerušit!“ prudce se otočí čelem ke dveřím.
„ Já vím pane, ale lovci…“
Krev v něm jen vře, zadržovaná úzkost a nejistota vyplují na povrch.
„ Mě nezajímají žádní lovci!“ zařve vytáhne dýku a prudce jí mrští proti dveřím. Sluha jen zděšeně vyjekne a okamžitě zabouchne dveře, s dýkou zabodnutou hluboko v masivním dřevě.
„ Jsou jako smečka hladových vlků, nedají mi pokoj!“ V dalším návalu vzteku nakopne šachový stolek a skleněné figurky se roztříští na podlaze v tisíce blýskavých střípků.
Nevěnuje tomu pozornost a vyčerpaně si sedne na trůn, prudce oddechujíce. Po pár minutách se uklidní a znovu upře pohled temných očí na překrásnou růži.
Co mám dělat? honí se mu hlavou. Pokud vyšlu vojáky, Poznamenaní pojmou podezření a začnou dědice hledat a co je horší menší království, která mám pod nadvládou, znovu získají naději a začnou se bouřit…To si nemůžu dovolit…
Hledá očima nějaký bod, nějakou radu…Pohled mu padne na šachový stolek s jedinou stojící figurkou. Černý jezdec.
Ano, má své jezdce, ale nechce jim svěřit tak choulostivou záležitost. Vezme figurku do svých dlouhých, útlých prstů. Zvláštní… nikdy jsem si nevšiml jak umně jsou zhotovené. Na zádech jezdce rozezná miniaturní luk. Myšlenky mu víří hlavou, ale všechny je ihned zavrhuje. Až na jednu…vzpomene si na sluhova slova…lovci… Znovu pohlédne na figurku ve své pravici. Na tváři se mu objeví vítězoslavný úšklebek. Ano, to je ono. Lovci .Muži, které předchází jejich děsivá pověst. Bezcitní nájemní zabijáci. Přejde ke klícce a utrhne z rostliny jeden křehký bílý květ. Přičichne k ní a nasaje libou vůni.
„ Remi!“ usmívá se ještě víc“ zavolej mi Lovce!“
„Lovce?“ ověřuje si Remi přiškrceným hlasem jestli dobře slyšel a pátrá po příčině tak rychlé změny v pánově náladě.
„ Ano…Lovce“ pronikavě se zasměje. Pak obrátí pozornost zpět k růži ve svých rukou. Nenávistivě rozmačká křehký květ a nechá jeho tenké alabastrové plátky spadnou k nohám.
Remi, jakmile spatří toto výmluvné gesto, se okamžitě vydá splnit svůj úkol. Cestou ke strážím v duchu lituje zatím neznámého dědice…Kéž ho nenajdou…pomyslí si, ale ví že je to krajně nepravděpodobné. Lovcům ještě neunikla žádná kořist.
O půl hodiny později vyrazila z brány skupina deseti jezdců v temně zelených pláštích dokonale splývajících s okolím. On je s uspokojením sledoval ze svého trůnního sálu…rozkaz zněl jasně: „Přiveďte mi dědice… živého!“
Eljan nemohla spustit oči ze symbolu na své dlani. Už to nebyla jen pouhá jizva, ale dokonalé, miniaturní, umělecké dílo. Bílá růže se svěžími okvětními plátky, na jedné straně černý a na druhé stříbrný drak. Pod tím vším byl nádherný meč, zdobený drahokamy, a aby byla podoba erbu dokonalá, celý symbol byl uzavřen v úzkém rámu obrostlém šlahouny růže...Signum rosa.
V uších jí doznívala Antoniova slova: „ Ty jsi ten dědic!“ a začala si uvědomovat absurditu tohoto tvrzení.
„Antonie!“ vrhla se k němu, chytila ho za paže a marně se ho pokoušela zvednout. On jen zářil štěstím a snad ji ani nevnímal. „ Antonie! Slyšíš mě?“ zakřičela znovu, teď už značně zoufale a klesla na kolena vedle něj. „To není možné…já…já nemůžu…nemůžu být…“ Konečně ji začal vnímat a upřel na ni pohled. „Není pochyb Eljan, jsi to ty. Jsi poslední dědic.“ Eljan jen zuřivě kroutila hlavou, šokovaná rychlým sledem událostí a neschopná přijmout tuhle skutečnost. Jsem obyčejná, nejsem ničím zvláštní…říkala si, ale věděla, že lže sama sobě. Byla jiná. Vždycky se lišila. Ani nechtěla být stejná jako lidé v Rienu, městečku kde žila. Vždyť snila o tom, že najde svůj pravý domov, kde ji budou mít všichni rádi a bude konečně vážená, že bude někdo. Jenže tohle bylo moc…příliš velká změna. Pak ji napadla ještě horší myšlenka. Poslední? To by znamenalo, že rodiče jsou opravdu mrtví… Žaludek se jí sevřel úzkostí a do očí se jí draly slzy. Ne, to ne…
Snažila se ty myšlenky zapudit, umlčet je, ale stále jí vířily v hlavě jako roj komárů.
Obrátila svou pozornost zpět k Antoniovi. „Ale dědicem by měl být muž, nebo ne?“ zeptala se s nadějí v hlase. „ Ano, obvykle bývá dědicem muž, ale přece jsem ti řekl o Květině.“ Přikývla a veškerá naděje ji pomalu opouštěla. Upřela skelný pohled do dálky, tam kde tušila, že leží Rien. Najednou Eljan napadla spásná myšlenka: „Já to nejsem Antonie. Mám bratra!“
..........................................
Komentáře
Přehled komentářů
Už se nemůžu dočkat dalšího pokračování. Hezky se to čte a těším se, co se stane dál.
Skvělé
(xxxAngelinaxxx, 22. 3. 2007 21:11)Nabírá to zajímavý spád, líbí se mi to moc a děkuji za hezké počtení, jsi skvělá :-))
re: děkuji
(Eljan, 11. 3. 2007 21:47)Jsem nesmírně potěšena, že se ti moje dílko líbí a zároveň tě prosím, buď trpělivá...V současné době mám plné ruce práce se školou, tanečními, atd... ale rozhodně nezahálím, tvořím příběh v hlavě a co nejdříve se ho pokusím sepsat. právě vymýšlím nové postavy a to ostatní dolaďuji. Ještě jednou díky za tvůj komentář :)
Děkuji
(Kalliope, 9. 3. 2007 8:29)
Skvělé. Ale kratké.:( Prosím, prosím, piš dál. Já jsem zvyklá přečíst knížku jedním dechem, takhle mě to strašně rozčiluje. Je to jako čekat na další vydání pokračování Odkazu dračích jezdců. :(
Vím, že to není snadné něco vymyslet, ale další díl by mě potěšil!:D
Nádhera.
(Ihsia, 5. 4. 2007 20:03)